Nowość Zaktualizowano 7. 2. 2024

Šárka Heyna Fuchsová: Volvo je pro mě kožich chlupem dovnitř

6 minut czytania Autor: Volvista
Šárka Heyna Fuchsová: Volvo je pro mě kožich chlupem dovnitř

Na odpověď se u Šárky nečeká, mluví z patra nejen při našem rozhovoru, ale i na akcích, kde oslovuje veřejnost. Odpovídá důrazně, nahlas, a může působit nekompromisně. Ve skutečnosti ale nemá problém přiznat chybu nebo si udělat legraci sama ze sebe. Mezi generálními řediteli importů prémiových značek aut se prosadila jako jediná žena, a vy při setkání s ní nepochybujete proč.

Jací jsou podle vás klienti Volva?

Že jsou to jedni z nejvzdělanějších klientů, lidi, kteří si nemusí a nepotřebují nic dokazovat, ve smyslu reprezentace. Kupují si auto spíš pro sebe, než aby ukázali sousedovi, co mají za auto. Myslím si, že mají jiné hodnoty i co se týče toho, co je takzvaně „za prahem“. Mají určitě sociální cítění a humánnější hodnoty. Samozřejmě mají peníze, jsou úspěšní, ale nepotřebují to ukazovat. Vždycky to tak bylo a myslím, že se to nezměnilo.

Co je pro vás na Volvu nejvíc sexy?

Nevím, jestli je to sexy, ale pro mě osobně hraje důležitou roli bezpečnost. Volvo je auto, které vás ochrání, takový parťák. A samozřejmě do něj taky leccos naložíte. Já jsem spíš kombíková a do našich kombíků se strašně věcí vejde.

Jak byste tedy tuhle značku charakterizovala?

Já jsem byla před 20, 30 lety v Itálii v obchodě Prada. A tam visel neuvěřitelný šusťákový kabát, vypadal jako kdejaká pláštěnka, byl šíleně drahý a já jsem si říkala, co je na něm… no a vevnitř měl norka. Takže pro mě je Volvo kožich chlupem dovnitř, byť ani tehdy ani dnes nejsem příznivec kožešin. To znamená, že ta top vnímáte vy a posádka, a ne někdo jiný. To nejlepší je prostě uvnitř. V posledních několika letech už se k tomu přidal i krásný design našich aut a ten pomyslný norek už trochu leze přes okraj ven. Po nových Volvech se lidi začínají otáčet a mluvit o nich. To dříve nebylo. Dnes, když zastavíte s Volvem na křižovatce na červenou a rozhlédnete se kolem, bude vaše auto mezi pěti nejdražšími, ale nikdo to neví. To mě na Volvu přišlo vždycky zajímavé, že to má hodnotu pro mě, a ne pro zbytek světa.

Proč pracujete pro Volvo?

Upřímně? Když jsem nastupovala do Volva, moc jsem o autech nevěděla a o Skandinávii už vůbec ne. A asi rok mi trvalo, než jsme se vzpamatovala z toho, že jako žena dělám v oboru automotive. Až postupem času se mi Volvo dostalo pod kůži. Začala jsem chápat, že Volvo je vlastně divné. Divné v tom smyslu, že hodnoty značky přesahují tu čistou komerci a lidi ve Volvu smýšlí jinak. Nakonec jsem si tuhle značku zamilovala. Příklad za všechny, projekt E.V.A.. Švédové se tím nechlubí, ale dnes už si umí přiznat, že jejich auta jsou nejbezpečnější, a přesto všechna data z desetiletí trvajícího průzkumu dopravních nehod a bezpečí lidí nyní zdarma poskytují všem ostatním automobilkám, aby byl svět na silnicích zase o něco bezpečnější. A to je právě to, co mi na Volvu kdysi připadlo zvláštním a dnes mi to přijde cool.

Jak vnímáte skupinu Auto Průhonice?

Co jsem u vašeho dealerství vždycky měla ráda a pořád to platí…že jste vždy hledali svou cestu, jak věci dělat jinak. Jak být inovativní, investovat do nových věcí, ale i do lidí ve smyslu ohodnocení a motivace. Obdivuji váš tah na bránu a taky obdivuji Karla s Martinem, že si dokázali udělat odstup od operativy a micro managementu a dát odpovědnost do rukou manažerů a ředitelů. Přitom jste vlastně docela mladá firma. Znám několik majitelů firem, kteří ji řídí 20 a více let a zkrátka neumí, nebo se bojí předávat zodpovědnost za řízení firmy na kohokoli jiného.

Zmínila jste svůj obdiv k majitelům Auta Průhonice Karla Stolejdu a Martina Veselého. Co přesně se vám na jejich přístupu líbí?

U kluků mě baví ta přirozená ambicióznost. Respektuji a obdivuji tu jejich velkou míru rizika, kdy jsou dnes, kdy nevíme, kam se otočí pomyslná směrovka automotive byznysu, ochotni investovat a technologicky se rozvíjet, protože tomu věří. Věří, že jsou o krok vepředu. A to oni v těch technologických a inovativních věcech určitě jsou.

Text: Aleš Wallcon
Foto: Monika Navrátilová